Ráno po hauzu jsem hodil Colomba k zubařce a vyrazili jsme se Světlou do Kolína, Opatovic a Svatoňovic. U Salamadra jsme si dali výborný oběd, krakonoše, finskou a baileys. Tedy soba a jeho kamaráda. Pak jsme si to s batohy vyšlápli nahoru na chalupu, zatopili, dali svařák a v průběhu dne zprovoznili i vodu. V pátek jsme vyrazili na sáňky, nakoupit a na oběd. Až dole jsme zjistili, že peníze zůstaly na chalupě. Tak jsem si musel potupně půjčit od Jardy. A pak jsme si na obědě dali o trochu víc kamarádů sobů, tak jsme málem nestihli zavíračku v krámu. Ale dobře to dopadlo. Vyšli jsme nahoru a večer přijeli Hyatti s Markeťákem a Míleg s Bahňákama. Do noci se pilo a kecalo, to si asi umíte představit. Dozvěděli jsme se zajímavé historky z Mílegova dětství, o tom jak sbíral a sbírá lebky, jak je zahrabává do země a pak v nich nachází hmotu označovanou jako mrdka z krtka. O jeho zažívacím traktu víme všichni svoje, on sám sebe definuje jako stroj na hovna, neboli že má rychlý metabolizmus. Taky jsme si připomněli plán zahrát si paintball do vinných sklepů na Synkáči a výlet do Tater.
Vesnický kovář musel dřív umět všechno. Stalo se, že přišel do kovárny mlynář a povídá: "Kovářskej, všeho nech, pojď do mlýna, mlynářce je zle!" Kovář přijde do mlýna, panímáma naříká, že ji všechno bolí. "Svlečte se a lehněte si na břicho!" poroučí kovář. A vezme kus sádla, pleskne ho mlynářce na záda a promazává. Mlynářka jen vzdychá a povídá: "Teda kováři, ten hořejšek povolil, ale všechno jako by se teď nahrnulo dolů." "Mlynářko, kalhotky dolů a nohy od sebe!" zavelí kovář. A vyndá ocas, pořádně ho otře sádlem a šup s ním do mlynářky. Promazává a mlynářka slastně kňučí. Na všechno kouká mlynář, vyndá z huby fajfku, odplivne si a povídá: "Teda kováři, kdybych na vlastní oči neviděl, že tu mlynářku promazáváš, tak bych řekl, že ji šukáš!!!!" To byl vtip večera, u něj jsme se královsky bavili.
Ráno jsme dlouze posnídali a po poledni zaklapli vázání na běžkách. V hlubokém sněhu to bylo hodně zajímavé. Některým to klouzalo dozadu, některé zas musely šlapat i z kopce. Každopádně celkově jsme byli častěji na nohou než na zemi. Výjimku tvoří Markeťák, která se válela pořád. Většinou když jel proti ní nějaký běžkař, už si lehala na zem a roztahovala nohy. Dlouhou oklikou jsme doběželi až na Paseky do hospody. Markeťák nás uzemnil slavnou hláškou "-Vláďo, už jsem myslel že nejsi náš člověk. -Tak kdo potřebuje na záchod, tak rychle, jinak jedeme dál po zelený." Nicméně jsme si dali pár piv a horkých medovin plus něco malého na zob, a už jsme se vydávali na cestu zpět. Jeli jsme stejnou cestou, jen s malou zkratkou, po které jsme se taky cítili jako po běžkovém výletě Sněženek a machrů. Ale za to jak jsme se u toho nasmáli, to rozhodně stálo. Na chlalupu jsme přišli zhruba ve čtyři, najedli se a kompletně vytuhli. Probudil nás až Čenda, kterého vzal Vilda na návštěvu. Tak jsme se pomalu a neochotně zase vyhrabávali ze svých pelíšků a usazovali se kolem stolu.
"ODJÉÉÉZD!" Tímto ranním voláním jsem Martkeťáka sral každý den celou vodu. Dnes jsem jej použil v hospodě a tak mi to hned prozradila. To ale neměla dělat, protože teď to poslouchala celý večer. U Mílega se ovšem vyšplhala až na samý vrchol žebříčku nejvtipnějších hlášek, když v diskuzi o malomocnosti podotkla, že má chlap rád, když po něm ženský házejí oči. Druhou příčku v takovém rozhovoru obsadil Hyatt, když se přiznal, že ho má jako dítě - 3,5kg.
Když šli všichni spát, sedli jsme si s kamarádkou Světlou ke kamnům a tiše si tam povídali. A přikládali. A povídali. A přikládali. A povídali. Najednou to horko vyhnalu Kóžu spát nahoru. A tak jsme si dál povídali a už nepřikládali. A nejednou koukáme, že už jsou čtyři hodiny, tak jsme šli rychle spát též.
V neděli jsme poklidili, zazimovali chalupu a odjeli do Prahy.
Ing. Angee Pastička Dančová bude mít jubileum. Slavit to nechtěla, proto se Chosé uchýlil ke lsti a zorganizoval mejdan pod záminkou Hansova loučení se svobodou. Účast byla pěkná: já se Světlou, Hradilovi, Chócovi, Choďáč, Bahňáci, Hyatti, Petra, Voitech a Dančiny kolegyně ze strojní. Dort se třiceti svíčkami, grundle, hranolky, jednohubky, řízečky, těstovinový salát a samozřejmě spousta piva a vína, šampus, Chócovské bailyes, zelená a slivovice, to bylo naše menu. Zlatým šroubem večera byl dárek pro oslavenkyni - krásné obrovské klávesy. No když je viděl Hans, málem se k nim Danča nedostala. Nahrnul se k nim a zkoušel si všechna možná tlačítka a režimy a všechno.
Společnost se automaticky členila na skupinky. První skupina byla přilepená očima na televizní obrazovku a v přímém přenosu sledovala nářez, co český olympijský hokejový tým dostával od Rusů. Druhá sedíc u stolu ňufala likérky a šampíčka a vedla takové ty dívčí hovory. A třetí se nakýblovala přímo ke zdroji, do kuchyně, a tam vedla zase spíše chlapské hovory. Voitech se tam třeba přiznal, že jej Bahňák dlouhodobě sexuálně vzrušuje. Od Hanze tam zase zasnělo, že krása je pro ženu jen jeden z parametrů. Dalším parametrem je pak prudivost.
Tu a tam někdo hrábl na piáno, tu a tam někdo hrábl do strun, tu a tam si někdo sedl k bubínkům. Ale když se začínal probouzet Nerad v bříšku, bylo třeba přestat. Ostatně už začínalo být pozdě. Část lidí se vytrácela do svých domovů, část do pokojů pro hosty. Byly tak dvě hodiny, když jsme to zabalili všichni.
V pondělí jsem přivezl Colomba z prohlídky. Prý má odchlípnutý meniskus a teď se čeká, jestli se zahojí sám nebo ho budou muset šroubovat. Když jsem se vrátil domů, Johule s Dančou na sebe rozpačitě koukali. Nabídl jsem jim kafe a když si ho chtěla Johule dát, Danča zahlásila, že už by asi měla radši jet. Nechápavě jsem se na ně podíval, když Johule svraštila obličej v němé křeči. Začal jsem i já chápat, že něco není v pořádku. Ale kafčo jsme si stejně dali. Celé dopoledne pak holky řešili, zda má Johule jet k tátovi předat Nelu, nebo zavolat Mílegovi ať svou ženu odveze do porodnice, nebo jak. Po obědě jsme se rozhodli, že si uděláme výlet jen my dva. Nelu jsme nechali u Chóci. Teda vlastně u Verči, Chóca byl po včerejšku tak nepoužitelný, že si i v práce vzal dovolenou. Naposledy jsem si došel na záchod, neboť občas jsem měl po tom mejdanu pocit, že mám kontrakce častěji než Johule, nasedli do auta a hurá do Motola. Jižní spojka příjemně překvapila, dokonce ani přímo u Baranďáku jsme se prakticky nezastavili. A tak se paní rodička dostala do porodnice včas a 22.2. ve 22:00 už byl Nerad alias David Hradil na světě.
