Má nespavost se posunula do nové roviny. S usínáním teď velký problém nemám, nejpozději v jednu to většinou zalomím. Ale stává se mi něco nového. Něco dosud nepoznaného. Probudím se nad ránem, s pocitem naprosté vyspalosti. Už se chystám vyskočit z postele, když si na stropě všimnu aktuálního času. 3:OO. V podstatě na minutu přesně, den co den. A pak ještě jednou kolem půl páté a v šest. Vždycky mám pocit, že jsem se dobře vyspal a že už tedy musí být nejvyšší čas jít něco dělat. Teprve když mi v osm skutečně zvoní budík, cítím se jak přejetý buldozerem, nejradši bych spal celý den. Je to vtipné, když se po dvouhodinovém spánku cítím lépe než po sedmihodinovém. A vtipné je, že takhle uprostřed noci není moc věcí, které by se daly dělat, abych zase usnul. Celý dům i celý kraj je tak tichý, až z toho jde strach. Aby bylo ticho opravdu procítěné, chybí už jen tikání hodin. Lehnu si uchem na levé zápěstí, abych svou teorii ověřil. Ale mám speciální casio hodinky, které tiknou každých 20 sekund, takže to člověka nebaví čekat. Tak co teď? Když rozsvítím a vezmu knížku, mohu se s myšlenkou na spánek rozloučit. Mě prostě kniha neuspí. Ani kravál z TV. A jít si dát takhle nad ránem panáka, to už je trochu o strach, kdybych ráno potřeboval někam zajet, abych ještě něco nenadýchal.

V Káhiře, jakkoliv to bylo tehdy nepříjemné, byla pomoc snadná. Roztáhl jsem závěsy a koukal do ulice, jak to tam i takhle v noci žije. Jak si tam auta jezdí, přidávají a brzdí, odbočují a zastavují. Tady, ponechán sobě napospas, se jen snažím nějak vypnout tu šrotovnu uvnitř mé lebky. Existují oblasti myšlení, do kterých se nevstupuje beztrestně. A tak se snažím nemyslet a jen se naladit na sen, ze kterého jsem byl právě vyrušen. No většinou to byly dost zvláštní sny. Tuhle se mi třeba zdálo, že s cordobou parkuju v podzemním parkovišti na Floře. A jak tak couvám mezi dva vozy, oba boky si odřu. A když se snažím vyjet ven, najednou vidím, že oba boky odpadly. A stejně tak kapota. Z celé cordůbky je najednou jen pojízdná hromada plechu. Podivný sen, marně se snažím přijít na jeho význam. Nebo tuhle diskutujeme o nevím čem s jistým pánem, s nějakou autoritou. Pro zjednodušení vysvětlování něco píšu na papír. Jsou to nějaké výpočty, ale ne obchodní, spíš bych řekl fyzikální. Já beru dvě teze toho výpočtu a složenou závorkou je spojím, abych z nich dospěl k dalšímu výpočtu, respektive výsledku. Nyní koukám na řešení, které považuji za dokonalé. ale ten pán ukazuje nechápavě na tu složenou závorku a ptá se "co to je?". Tak mu vysvětluju, proč jsem ty dvě teze mohl spojit, za jakých okolností je toto spojení z technického hlediska možné a zda má nějaké limity. Ale on stále klepe tužkou do té závorky a ptá se "co to je?" Zkouším to vysvětlit jinak, ale ani to ho neuspokojuje a táže se Kačenkovsky "ťo to je?" Terpve pak mi dojde, že on se neptá na ten princip spojení, na to pozadí, tu podstatu, ale že jen nezná tu složenou závorku.

No, asi chápete, kdyby se vám něco takového zdálo ve tři ráno, taky byste se radši probudili. Ale poselství tohoto snu je tak do očí bijící, až z toho jde mráz po zádech. Je to dokonalá alegorie některých mých rozhovorů se Světlou, ostatně i s jinými ženami. Neustále mají tendenci ze zasekávat na něčem samozřejmém a povrchním, a já se nemohu dostat do hloubky problému, na podstatu. Řeší důsledky místo příčin. Jako by je vůbec netrápilo to pozadí, ten princip věcí. Ty souvztažnosti, časová poslouplnost, místní poměry. Hranice mezi objektivitou a subjektivitou se bortí. Prostor, čas a kauzalita jsou v pravém slova smyslu věcí názoru. Realitu berou vážně asi jako úsměv neexistující kočky.

Tohle když si říkáte pěkně nad ránem, chápete že člověku se nechce spát. A než si to v té palici doříkáte, chvíli to trvá. A když konečně zaberete, najednou zvoní budík a vám se ani trochu nechce z postele.

No ale to nic. Pojďme se nyní podívat, co nás od posledního zápisku všechno potkalo. Minulou středu si Lůca pořídila kocourka, ale ve čtvrtek jí na veterině řekli, že je hrozně moc nemocný a tak jsme v pátek zajeli do Brandýsa jej vrátit. Taky jsem se stavil u Miriam, a trochu jsme pokecali, především o mém vztahu se Světlou a její podobnosti s jinými ženami mého života. V sobotu jsem byl v Liberci na konferenci Toma Paina, dentisty který si i při své praxi vybudoval mohutné mezinárodní podnikání. V neděli se u mě stavil Hanýsek a opět jsme diskutovali o mém milostném a kamarádském životě. Jako by najednou všichni cítili potřebu jí a nás nějak řešit. Na večer se stavil Vašek, Miriam s dětmi, Chócovi a za nimi i Choďáčovi, takže se z toho stal takový velký nečekaný mejdan. V pondělí Colombo upadl na ledovce a to tak zle, že jsme odpoledne a ještě úterní dopoledne ztrávili ježděním po nemocnicích. Teď bude pár týdnů odpočívat s bolavým kolenem doma. No a pak přišla středa a s ní hauz. Ale o něm už vám nic moc psát nebudu. Místo toho zde uvádím necenzurovanou verzi vyprávění mé sekretářky, Mgr. Hanse:

Já už jen pro úplnost dodám prezenci a pár historek. Takže jsem tam seděli já, Světla, Chóca, Lůca, Verča, Jirka, Bahňák, Hans a Chosé. Lůca si pořídila kocoura Toma, který už vypadá o poznání zdravěji. Vylili jsme pivko, řešili jsme běžky příští víkend, Světli kolegyně má prdel jako promítací plátno, v Řecku dodnes funguje státní podnik pro vysušení jezera, které vyschlo ve čtyřicátých letech, a po cestě z herny, táhnouc PETku s pivkem, jsme se navzájem házeli do sněhu a povali se tam jak malé děti, budíc svým smíchem celé Strašnice.