Vždycky mě lákala záhada egyptských pyramid. Ta pompéznost, ta preciznost, ta prehistorie, ty legendy. Chtěl jsem se k nim alespoň jednou podívat, ale odrazovalo mne to, že kromě těch pyramid mě v Egyptě zase tolik věcí nezajímá a navíc má povědomost o současném Egyptě mě silně odrazovala, takže prošustrovat na to celou dovolenou mi přišlo škoda. A tak mi přišlo vhod, když Bahňáci přišli s plánem uskutečnit za levný peníz prodloužený víkend v Káhiře. Navíc termín, takhle v lednu, mimo sezónu, žádná horka, žádné davy turistů, to se mi zamlouvalo.

Výlet jsme realizovali a na jeho konci jsem se jen utvrdil ve svém názoru: legendární památky, ale současné prostředí nesnesitelné. Káhira, to je jedno velké smetiště. Neskutečný chaos na ulicích, všude řev a troubení klaksonů, otravní dotěrní prodavači, žebrající děti, automobilová doprava nerespektující jízdní pruhy a jiná pravidla, tisíce a tisíce žigulíků všude kam se podíváte, strážní věže a policajti se samopaly, detekční rámy na vstupu do čehokoliv, kočky a divocí psi rochnící se v odpadcích, tu a tam nějaká uhynulá mrtvolka. Opravdu není, na co se těšit. Přesto mi ale po pár dnech, de facto po cestě na letiště, přišlo najednou hrozně líto, že už to končí. Že to vlastně zase tak hrozné nebylo, že by se na to dalo zvyknout, že to dokonce má i svoje kouzlo. Tak teď jsem celý rozpačitý, jak vlastně mám ten výlet hodnotit? No přečtěte si, co jsme tam prožili, a posuďte sami.

ve středu 13.1. ve večerních hodinách byl naplánován odlet. Takže jsem si zabalil, pojistil se a naposledy si zabubnoval. Sedl jsem na autobus a na osmou už jsem byl na letišti. Bahňáci měli lehké spoždění, Ondrova kolegyně Hanka s dcerou Lenkou už tam byly. Nechali jsme si odbavit zavazadla a střihli si "duty free hauz" - pivko přímo na letišti. Teda 150 kaček bylo trochu hodně, ale co se dá dělat. V letadle jsme dostali večeři a s lehkými problémy s hotovostí jsme si připlatili za vínko. Teda já jsem si připlatil. Ale Bahnivými penězi, takže cajk. Let proběhl poklidně a za pár hodin už jsme stáli frontu na vízum a na pasovou kontrolu. Kdekoliv jsme stáli, byla to ta nejpomalejší fronta. Nevím, jak se to stalo. Venku už nás čekal hotelový řidič a už jsme uháněli živými Káhirskými ulicemi do postelí. Windsor hotel je přes století starý, a vypadá, jako by ho od stavby nikdy nerekonstruovali. Představte si ty leskle lakované rozklížené dveře, kovovou postel s několika nátěry, tu klasickou kachlíkárnu v koupelně a elektroinstalaci, že musíte zářivku chvíli štelovat, aby měla kontakt s prasklou objímkou a mohla svítit. Byli jsme vyděšeni a nadšeni. Ruční telefonní ústředna, předválečný výtah s klikou místo tlačítek, no prostě zážitek. Ale že už bylo skoro ráno, spláchli jsme dojmy jen několika doušky slivovice a šli spát.

Ale moc jsem se nevyspal. Na hlavní ulici, od které mě dělilo jen to staré netěsnící okno, celou noc řvaly motory a troubily klaksony. Tak jsem si dal na povzbuzení hned u snídaně kafíčko, abych mohl fungovat. Po jídle jsme vyrazili do města. Vybrali jsme si nějaké libry a zamířili do Egyptského muzea. Při tom jsme se naučili přebíhat přes cestu. Představte si tak pět nebo šest jízdních "pruhů" v každém směru, a vy musíte takovýmto štrůdlem prokličkovat, jinak se na druhou stranu nedostanete. Muzeum samotné bylo zajímavé, ale na můj vkus obsahovalo až moc prakticky totožných artefaktů. Představte si sál plný jen modrých sošek šakalů. To je fakt moc. Zajímavé však byly hlavně předměty z Tutanchámonovi hrobky a způsob jeho uložení. Nebo sekce mumií byla velmi impozantní. Nicméně jak už jsem zmínil, některé pasáže byly nudné až únavné, tak jsem je prošel rychleji, zatímco ostatní, především Lenka, to brali podrobně. Já chvíli venku přemýšlel, pokud tolik lidí tu je mimo sezónu, jaké to asi musí být v sezóně? I tyto úvahy mne po čase přestaly bavit a tak jsem vyrazil procházkou podvečerní Káhirou do hotelu. Po cestě jsem se zakecal s majitelem jednoho krámku, od kterého jsem koupil papirusy jako suvenýr. Na hotelu jsem si dal Kebab s místní pivko Stela a šel si číst. Teprve po nějaké době přišli ostatní, utahaní z bloudění. Dal jsem si s nimi druhou večeři a zjistil, že u stejného obchodníka, jako já papirusy, koupili voňavky.

V noci jsem se opět moc nevyspal. V 7 byl budíček, snídaně a už jsme se cpali do vozu naší průvodkyně jménem Rasha. Velice milá a vstřícná slečna s rozsáhlými vědomostmi, které jsme se mohli na (téměř) cokoliv ptát. A řidič, Darek, ten byl velmi šikovný. Proplétal se těmi štrůdli a kolonami s lehkostí a grácií. Ukázali nám nejprve Dahshur - tzv. červenou pyramidu, první nestupňovitou v Egyptě vůbec. A také nejobtížněji dostupnou, ten vlez a hlavně výlez nám dal tak zabrat, že některá devčata po zbytek dovolené mohla jen stěží chodit ze schodů. Odměnou za ten vlez nám byl čpivý zápach, ale také impozantní komory uvnitř. Také se nám naskytl výhled na lomenou pyramidu, v průběhu jejíž výstavby tvůrci změnili plány. Další zastávkou bylo bývalé hlavní město Memfis, nyní otevřené muzeum, kde jsme si prohlédli Ramsese 2 a dozvěděli se nějaké legendy o založení města, ale i vzniku bohů. Další památkou byla Sakkara, pohřebiště Memfisu. Obsahuje Dzozerovu, vůbec první známou pyramidu a kamenný festival, kde měla každá provincie svou místnůstku, aby faraon nemusel při oslavách objíždět celou zemi. Také jsme se zde dozvěděli, že vlastně prapůvod stavění pyramidy byla vlastně v tom, aby byla vidět přes zeď. Zde mi byla mimoděk zodpovězana ta nevyslovená otázka a sezóním ruchu. Oproti našim předpokladům totiž zrovna sezóna vrcholila. Sezóna turistiky za kulturou. NAštěstí prý kvůli krizi bylo lidí ještě málo, asi jako v létě, tedy mimo sezónu. Ale to už jsme stáli frontu do Titiho pyramidy, známé tím, že místo exteriéru byla větší pozornost při stavbě dána interiéru, takže jsme v ní mohli obdivovat výzdobu, reliéfy, hyeroglify a malby. Vedle ní jsme si pak prohlédli hrobku jistého šlechtice, která měla spíše charakter domu. A na závěr nás čekala Giza. Velká pyramida, pyramidičky královen, rekonstruovaná ebenová loď, Kefrenova pyramida, ta s tou zachovalou špičkou, která vypadá větší, ale je to jen proto že je na vrcholku, a ještě jedna pyramida, celá žulová. Úžasná vyhlídka, mumifikační chrám, Sfinga, no prostě paráda. Odpolední špičkou jsme se pak dokodrcali do hotelu, na ulici s velkými jazykovými problémy koupili kebab v housce a pak jsme se v blízkém cofeeshopu dali čajíčky, zatímco vedle u mešity se zrovna místní modlili. Pak jsme zapadli na Stelu do hotelové restaurace a na závěr jsme popili tradičně slivovičku na pokoji. Těšil jsme se na to, jak se konečně vyspím.

Ale to štěstí jsem neměl. Špunty, které jsem si pořídil, mě v uších tlačily a navíc se uvolňovaly, takže jsem zase celou noc poslouchal troubení klaksonů. Ač pozdní, Bahňáci snídani málem zaspali. Procházkou městem, a hlavně čtvrtí, která vlastně byla jedno velké tržiště, jsme vyrazili k citadele Salaha Al-Dina. To tržiště bylo krásné, co se týče třeba hadříků, které se tam daly pořídit. Ale nechutné, co se týče jídla. Kočky ohlodávající řezníkovi maso, mračna much odháněných z vystevených ryb, hnijící rajčata, no humus. Když jsme konečně dorazili k citadele, údajný učitel hudby nás překecal, ať jdeme s ním a ukázal nám nějakou místní mešitu i s vyhlídkou z minaretu. Hezký zážitek, ale dost drahý. Ale co jsme na této dovolené nepřeplatili? Po cestě zpět jsme si na ulici koupili těstoviny a citadelu jsme pak museli celou obcházet, než jsme našli vchod. A nevíc jsme zjistili, že už nemáme libry na vstup, tak jsme rozměnili dolary u blízkého stánku. Na Bahňáka mezitím nějací místní, když se dozvěděli že je z Čech, vytáhli bouchačku. A nechali ho si ji prohlédnout, jestli je ta ČZ opravdu od nás. Ale naštěstí zůstalo opravdu jen u toho prohlédnutí. Takže jsme uvnitř citadeli, prohlížíme si obě mešity a úžasnou vyhlídku na město, kde i přes milosrdný opar je vidět ten bordel na každé střeše, ty rozvaliny a suť. Při západu slunce si dáváme na té vyhlídce večeři a slavné zajímavě kořeněné kafíčko. Po večeři jsme si chytli taxíka do Koptské čtvrti a Bahňák cenu z původních 15 liber usmlouval na 30. Dobré ne? No, angličtináři asi chápou taxikářův trik s podobnou výslovností fifty a fifteen. V Koptské (což je z mého pohledu něco mezi islámem, křesťanstvím a jidiš) jsme měli velké štěstí, že všechny kostely, kam jsme přišli, byly otevřené a probíhal v nich nějaký obřad. Holkám se zvláště líbila vánoční tématika, stromeček, betlém a tak. Zpátky jsme jeli metrem a večer završili tradičním mejdánkem na pokoji.

A hle, 6:30 budíček. Tentokrát jsem použil jen jeden špunt, do ucha na kterém jsem zrovna neležel, aby mě netlačil. To pomohlo, docela jsem se i vyspal. Však to byla naše poslední noc zde v hotelu. Zaplaceno jsme měli už od včera, takže hned po snídani jsme nasedli k naší dobré známé Rashe, která nás zavezla do Alexandrie. Cesta trvá 3 hodiny, takže jsem si ještě pochrupoval. První zastavení bylo u katakomb největší místní řeckořémské nekropole Kóm el-Shuqafa, kde jsme poznali prolínání vlivů egyptských, řeckých a římských. Pochopili jsme problém místní archeologie, že kamkoliv kompnete, najdete pod tím mešitu, ale ještě pod mešitou kostel a pod ním egyptskou hrobku. A druhý problém je stoupající voda, zaplavující některé památky, jako právě tyto katakomby. Při další zastávce jsme si prohlédli Pompejův pilíř, (který ve skutečností není ani pilíř, ani pompejův) a přilehlé katakomby, kde bývala část knihovny. Na Římském divadle jsme si na vlastní uši vyzkoušeli neuvěřitelnou akustiku z jednoho konkrétního bodu a naučili se jak se vytahují sochy z moře. A moře se týká také naše další zastávka, citadela Qaitbay, postavená na místě a z materiálu původního majáku, slavného ze sedmi divů světa. Na oběd nás Rasha pozvala do rybí restaurace, kde jsme se dokonale nacpali ryblou a kalamáry, a omáčkami a saláty a arabským chlebem. Ale já už jsem v té době měl běhavku. Bál jsem se, že je to ta slavná faraonova pomsta, a ihned spolkl tabletku anti(a)nalu. Možná právě díky tomu jsem cestu do Káhiry, ale i potom letadlem, přežil bez problémů. Ale to předbíhám. Nejprve jsme po vytrávení oběda navštívili tu slavnou alexandrijskou knihovnu. Celá zářila novotou. Místní průvodkyně nám ukázala celé to vybavení, včetně superpočítače a webového přístupu k digitalizovaným knihám. Také prototyp tiskárny na knihy. Přijdete k počítači, vyberete si knihu a on vám ji do dvaceti minut vytiskne a sváže, jako byste si ji koupili v krámě. Také jsme si prohlédli některé výstavy v knihovně se nalézající. Pak už ale následovala zmíněná cesta do Káhiry, kde se s námi Rasha rozloučila a Darek nás odvezl do mega obchodního centra Starcenter. Bylo opravdu mega, ale bez žádného supermarketu. Jen pasáže s hadrama a tak. Jestli teda všichni káhiřané nakupují na tom trhu co jsme viděli, tak potěš. Poseděli jsme alespoň v cofeeshopu, kde mi holky dělali chutě jablečným koláčem, ale já jsem si s těmi střevními problémy netroufl si ho dát. Ovšem nějak se stalo, že jsme z té kavárny vylezli naprosto vysmátí, ač jsme nic nepili. O půlnoci nás Darek zase vyzvedl a odvezl na letiště, kde jsme dopili slivovici, převlékli se do teplého a prolezli kontrolami. A já jsem to nevydržel a dal si tam jablečný dortík, a ten byl teda výborný. Hodinu a půl jsme pak proseděli v u příslušné brány, neboť na Ruzyni hustě sněžilo a tak se naše letadlo zdrželo. Konečně jsme nastoupili, posnídali a skoro celou cestu prospali. O půl osmé už jsme byli v Praze.